Czechoslovak Retro Music 1930s, 1940s 

CS RETRO

HLAVNÍ STRANA

AKTUALITY

OSOBNOSTI

GALERIE

HUDEBNÍ VIDEA

ANKETY

DISKUSNÍ FÓRUM

INZERCE

ODKAZY

Inka Zemánková

29.3. 2010 | T. Břicháček

C

Narodila se jako Inez Koníčková roku 1915 v Praze. Rané dětství prožila v Pardubicích a později v Hradci Králové, kam se přestěhovala její záhy ovdovělá mladá matka za svým druhým manželem. Matčino manželství s otčímem nebylo příliš harmonické.
Inka od nejmladšího věku projevovala zájem o hudbu. Ráda poslouchala a zpívala černošské spirituály a učila se hrát na klavír. Účinkovala též v ochotnickém divadle.
V letech dospívání se s matkou přestěhovala do Bratislavy, kde navštěvovala baletní školsu Slovenského Národního divadla. V Bratislavě se blíže seznámila s moderní jazzovou hudbou mimo jiné díky zahraničním kapelám, které zde občas účinkovaly.
V době, kdy ukončila školu, jí zemřela matka a osiřelá mladá dívka se ocitla bez rodiny a bez prostředků. Ujali se jí však rodinní přátelé, rodina Zemánků z pražského Břevnova. Z vděčnosti přijala jejich příjmení, které se pak mělo stát jejím celoživotním uměleckým jménem, jakkoli skutečné příjmení ještě dvakrát změnila podle svých manželů.
Na doporučení jedné své kamarádky, baletky z Bratislavy, se dostala ke kapelníku Bobkovi Bryenovi, který v té době působil v pražském baru Esplanade. Mladou zpěvačku, která ho zaujala, okamžitě angažoval. Stalo se tak podle všeho v roce 1938. S Bobkovým orchestrem pak zpívala už pod jménem Inka Zemánková, a to mimo jiné během jeho dlouhodobého hostování ve Zlíně. V obuvnické metropoli si mimo jiné poprvé zahrála ve filmu, i když šlo zatím jen o krátkou hudební filmovou reklamu (s názvem Pneumatika).
O Ince Zemánkové se hovoří jako o první české opravdové jazzové zpěvačce. Odposlouchala americký styl podání a snažila se jej napodobit v češtině. Nutno přiznat, že správná česká výslovnost tím občas trpěla, výsledek byl však každopádně zajímavý a ve své době měl úspěch u mladých posluchačů.
O Inku se začali v tu dobu zajímat i další kapelníci, Karel Slavík a Karel Vlach. V roce 1939 odešla od Bobkova orchestru a vrátila se do Prahy. Začala zpívat s kapelou Blue Music Karla Slavíka, která nicméně brzy ukončila svou činnost, a především s orchestrem Karla Vlacha, se kterým v srpnu 1939 nahrála svou první gramofonovou desku s písničkami Ráda zpívám hot a Ranní ptáče, jež byla zároveň první Vlachovou deskou. Právě tehdy zahájila svou zlatou éru, během níž spolupracovala s nejvěhlasnějšími kapelami, zpívala písně od nejlepších skladatelů a textařů, vystupovala ve filmech, ale při které také narážela tu a tam na cenzuru okupantů, jimž zámořský hudební styl, který v českém prostředí více či méně reprezentovala, nebyl po chuti.
V roce 1940 o Inku projevil zájem R. A. Dvorský. S ním téhož roku absolvovala jeho slavné koncertní turné a nahrála několik písní, mimo jiné slavnou Běhounkovu Má láska je jazz. Souběžně pokračovala spolupráce s Vlachem. V témže roce chtěl Inku také angažovat režisér Martin Frič v chystaném prvním českém jazzovém filmu, kde měla hrát hlavní roli. Z politických důvodů nicméně z natáčení nakonec sešlo.
Téhož roku zaznamenala velký úspěch s písní Dívka k rytmu zrozená, kterou nahrála s orchestrem Karla Vlacha.
V roce 1941 podepsala smlouvu s Jaroslavem Malinou, jehož orchestr hrál v pražské kavárně Vltava, se kterým pak působila až do roku 1944. Zde zpívala nejen sólově, ale též v rámci dívčího tria Bajo-trio. S Malinovým orchestrem nahrála řadu písní na desky. Spolupráci s ostatními orchestry v tu dobu omezila, i když nahrála ještě řadu desek i s Karlem Vlachem a S. E. Nováčkem. Ve stejném roce se objevila v úspěšném filmu Hotel Modrá hvězda, kde spolu se souborem Lišáci zazpívala píseň Slunečnice, která se stala velkým šlágrem a jistě její životní písní známou mnoha generacím.
Během války se objevila ještě ve filmu Rukavička (1941), a to, obdobně jako v prve zmíněném filmu, jako zpěvačka na pódiu. V několika jiných filmech zazněl jen její hlas, většinou propůjčený známým filmovým hvězdám.
V dubnu 1944 se poprvé provdala za Václava Holuba a v civilním životě od té doby užívala jméno Inez Holubová.
Ke konci války musela jako řada jiných umělců jezdit na koncerty pro nuceně nasazené dělníky. Při těchto zájezdech se nakazila úplavicí a strávila několik týdnů v nemocnici.
Po uzdravení se už k Malinovi nevrátila. V bujarém poválečném období účinkovala s řadou kapel po různých místech republiky, mimo jiné s Ladislavem Habartem v pražském Fénixu.
Nastupujícímu komunistickému režimu nebyl západnický styl o nic více sympatický než za války nacistům. Nový totalitní režim na ni dopadl podstatně tíživěji než ten předchozí. Ince byla nejprve omezena činnost, brzy došlo dokonce k zákazu vystupování.
Odstěhovala se s manželem na venkov, a skoro deset let pracovala jako traktoristka. I tehdy, jako po zbytek života, se nicméně snažila udržovat si pěveckou kondici.
Na počátku 60. let nastalo uvolnění a Inka měla znovu možnost tu a tam vystupovat na veřejnosti. Při koncertě v Lucerně, kde zpívala se speciálním povolením jako záskok na poslední chvíli za jinou zpěvačku, zaujala polské producenty. Ti ji pak zařídili první koncertní turné po Polsku. V 60. letech absolvovala různá další zahraniční koncertní turné, hlavně v Polsku a v tehdejší NDR. Příležitostně však zpívala i na Západě.
Její první manžel zemřel v roce 1977. Zdá se, že manželství však už delší dobu nefungovalo a manželé spolu nežili. V roce 1984 se podruhé provdala, za Josefa Bednaříka, a přijala jméno Bednaříková.
V¨roce 1990 o ní Čs. televize natočila dokument Bloudění v rytmu i životě. V devadesátých letech se čas od času objevila v některém televizním pořadu, např. u Bolka Polívky či Přemka Podlahy. V tuto dobu však už žila více méně v zapomnění. Zemřela v roce 2000.
Na okraj je možné zmínit, že osobnost Inky Zemánkové vykazovala řadu zvláštností. Zajímavé například bylo, že tajila svůj věk. Celý život uváděla jako rok narození 1925, a tento ročník byl uveden v jejím občanském průkazu. Prezentovala se tedy jako o deset let mladší. Skutečný rok narození, 1915, se potvrdil až po její smrti podle křestního listu.
Pamětníci se shodují, že byla nervově labilní, nevyrovnanou osobností a že její osobní život nebyl zřejmě příliš šťastný.

RAD

RAD

RAD

RAD

 RAD

Tyto a další obrázky

dostupné zde.