Czechoslovak Retro Music 1930s, 1940s 

CS RETRO

HLAVNÍ STRANA

AKTUALITY

OSOBNOSTI

GALERIE

HUDEBNÍ VIDEA

ANKETY

DISKUSNÍ FÓRUM

INZERCE

ODKAZY

Inka Zemánková

17. 8. 2022 | T. Břicháček

C

Narodila se jako Anna* Koníčková 4. srpna 1915 v Praze. Rané dětství prožila v Pardubicích a později v Hradci Králové, kam se přestěhovala její záhy ovdovělá mladá matka za svým druhým manželem. Matčino manželství s otčímem nebylo příliš harmonické.
Inka od nejmladšího věku projevovala zájem o hudbu. Ráda poslouchala a zpívala černošské spirituály a učila se hrát na klavír. Účinkovala též v ochotnickém divadle. V letech dospívání s matkou žila v Bratislavě, kde navštěvovala baletní školu Slovenského národního divadla. Ve slovenské metropoli se blíže seznámila s moderní jazzovou hudbou mimo jiné díky zahraničním kapelám, které zde občas účinkovaly.

Po absolvování školy působila v sezónách 1932/33 a 1933/34 u baletu ve Slovenském národním divadle. Poté v letech 1934–37 pracovala jako prodavačka; nejprve na Slovensku, v první polovině roku 1937 pak v Praze. Do hlavního města přišla po smrti matky. Tehdy se jí ujali rodinní přátelé, rodina Zemánků z pražského Břevnova. Z vděčnosti přijala jejich příjmení, které se pak mělo stát součástí jejího celoživotního uměleckého jména, zatímco skutečné příjmení ještě dvakrát změnila podle svých manželů.

Dráhu profesionální zpěvačky zahájila v roce 1937 ve Zlíně v kavárně Sport. Během svého tamního působení si poprvé zazpívala ve filmu, i když šlo zatím jen o krátkou hudební filmovou reklamu na Baťovy pneumatiky (s názvem Silnice zpívá). V druhé polovině téhož roku byla angažována jako zpěvačka v Café Smitka v Plzni (dnes hotel Continental).

Počátkem roku 1938 krátce působila v Praze s orchestry Harry Ostena a Harry Hardena. V létě vystupovala opět ve Zlíně, a to ve Společenském domě se souborem Bobka Bryena. Tam se seznámila s trumpetistou Janem Novým z jazzové skupiny Blue Music a koncem roku už s tímto souborem vystupovala v Praze, kam se vrátila.

V tu dobu se o Inku začal zajímat i Karel Vlach, jehož nový orchestr se slibně rozvíjel. V červnu 1939 s ním zpívala v rozhlase. V srpnu 1939 s ním nahrála gramofonovou desku s písněmi Ráda zpívám hot a Ranní ptáče, což byla první deska její i Vlachova.

Právě tehdy zahájila svou zlatou éru, během níž spolupracovala s nejvěhlasnějšími kapelami, zpívala písně od nejlepších skladatelů a textařů, vystupovala ve filmech, ale při které také narážela tu a tam na cenzuru okupantů, jimž zámořský hudební styl, který v českém prostředí více či méně reprezentovala, nebyl po chuti.

O Ince Zemánkové se hovoří jako o první české opravdové jazzové zpěvačce. Odposlouchala americký styl podání a snažila se jej napodobit v češtině. Nutno přiznat, že správná česká výslovnost tím občas trpěla, výsledek byl však každopádně zajímavý a ve své době měl úspěch u mladých posluchačů.

V roce 1940 Inka spolupracovala s R. A. Dvorským, s nímž absolvovala jeho velké koncertní turné k 10. výročí jeho orchestru. Nahrála s ním také několik písní na gramofonové desky, mimo jiné slavnou Běhounkovu Má láska je jazz. Souběžně pokračovala spolupráce s Vlachem. V témže roce chtěl Inku také angažovat režisér Martin Frič v chystaném prvním českém jazzovém filmu, kde měla hrát hlavní roli. Z politických důvodů nicméně z natáčení nakonec sešlo a zbyla jen píseň Bloudění v rytmu nahraná s orchestrem Karla Vlacha. Téhož roku zaznamenala velký úspěch s písní Dívka k rytmu zrozená, nahraná taktéž s Vlachem.

V roce 1941 podepsala smlouvu s Jaroslavem Malinou, jehož orchestr hrál v pražské kavárně Vltava. S ním pak působila až do roku 1943. Zde zpívala nejen sólově, ale též v mci dívčího tria Bajo-trio. S Malinovým orchestrem nahrála řadu písní na desky. Spolupráci s ostatními orchestry v tu dobu omezila, i když nahrála ještě řadu desek i s Vlachem a S. E. Nováčkem. Ve stejném roce se objevila v úspěšném filmu Hotel Modrá hvězda, kde spolu se souborem Lišáci zazpívala píseň Slunečnice, která se stala velkým šlágrem a jistě její životní písní známou mnoha generacím.
Během války se objevila ještě ve filmu Rukavička (1941), a to, obdobně jako v prve zmíněném filmu, jako zpěvačka na pódiu (v rámci Bajo tria zpívala píseň Ta druhá). V několika dalších filmech zazněl jen její hlas, většinou propůjčený známým filmovým hvězdám.

V dubnu 1944 se poprvé provdala, a to za Václava Holuba. V civilním životě od té doby užívala jméno Inez Holubová.

Ke konci války musela jako řada jiných umělců jezdit na koncerty pro nuceně nasazené dělníky. Při těchto zájezdech se nakazila úplavicí a strávila několik týdnů v nemocnici.

Po uzdravení se už k Malinovi nevrátila. V bujarém poválečném období účinkovala s řadou kapel po různých místech republiky. Dlouhodobější angažmá získala u Ladislava Habarta v pražském Fénixu; žádné její nahrávky s tímto orchestrem nevznikly. Habart rozpustil orchestr na jaře 1946, kdy musel odejít na základní vojenskou službu a Zemánková se tak ocitla bez zaměstnání.

Od roku 1947 nějakou dobu působila v Liberci jako úřednice v pojišťovně a občas v tomto městě zpívala s místními kapelami.

Nastupujícímu komunistickému režimu nebyl západnický styl o nic více sympatický než za války nacistům. Inka tak narážela na různé potíže a dočasně zřejmě nemohla vystupovat. S manželem žili nějakou dobu na venkově. Inka později uváděla, že zde nějakou dobu pracovala také jako traktoristka. I tehdy, jako po zbytek života, se nicméně snažila udržovat si pěveckou kondici.

Na počátku 60. let nastalo uvolnění a Inka měla znovu možnost tu a tam vystupovat na veřejnosti. Při koncertě v Lucerně, kde zpívala se speciálním povolením jako záskok na poslední chvíli za jinou zpěvačku, zaujala polské producenty. Ti ji pak zařídili první koncertní turné po Polsku. V 60. letech absolvovala různá další zahraniční koncertní turné, hlavně v Polsku a v tehdejší NDR. Příležitostně však zpívala i na Západě.

Její první manžel zemřel v roce 1977. Zdá se, že manželství však už delší dobu nefungovalo a manželé spolu nežili. V roce 1984 se podruhé provdala, a to za Josefa Bednaříka, a přijala jméno Bednaříková.

V roce 1990 o ní Čs. televize natočila dokument Bloudění v rytmu i životě. V devadesátých letech se čas od času objevila v některém televizním pořadu, např. u Bolka Polívky či Přemka Podlahy. V tuto dobu však už žila více méně zapomenuta. Zemřela 23. května 2000 v Praze.

Na okraj podotkněme, že osobnost Inky Zemánkové vykazovala řadu zvláštností. Zajímavé například bylo, že tajila svůj věk. Celý život uváděla jako rok narození 1925, a tento ročník byl uveden v jejím občanském průkazu. Prezentovala se tedy jako o deset let mladší. Skutečný rok narození 1915 se potvrdil až po její smrti podle křestního listu.

Pamětníci se shodují, že byla nervově labilní, nevyrovnanou osobností a že její osobní život nebyl zřejmě příliš šťastný.

* Až roku 1959 jí bylo úředně povoleno používat místo jména Anna jméno Inéz (rozhodnutím ONV v Praze 2 ze dne 7. května 1959).

RAD

RAD

RAD

RAD

 RAD

Tyto a další obrázky

dostupné zde.