Leopold Korbař se narodil 7. 6. 1917 ve Vídni.

V roce 1921, když mu byly čtyři roky, rodina se přestěhovala do Československa do Prahy, kde pak s drobnými přestávkami – dobrovolnými i nucenými – strávil celý život. Po absolvování reálného gymnázia (na kterém studoval ve stejnou dobu také Arnošt Kavka) se dal do studia práv na Univerzitě Karlově.

Od gymnazijních let se s oblibou věnoval hře na klavír. Začínal, jak sám tvrdil, jako samouk. Následně bral soukromé hodiny, při kterých se vedle hry na svůj zamilovaný nástroj navíc učil i hudební teorii a kompozici. Hudební talent je zřejmě v rodině; Korbařovým strýcem byl slavný rakouský hudební skladatel a dirigent Robert Stolz (1880-1975), jeho synovcem je zase zpěvák a všestranný hudebník Tomáš Pergl (*1949).

Během vysokoškolských studií na konci třicátých let řešil dilema, zda pokračovat v nastoupené právnické dráze, která ho zřejmě zvlášť nelákala, nebo se naplno věnovat hudbě. V té době už totiž byl bravurním pianistou a začal s prvními skladatelskými pokusy. V roce 1939 jako dvaadvacetiletý zaznamenal velký úspěch s cowboyskou písní Je na západ cesta dlouhá, kterou otextoval začínající textař Jaroslav Moravec. Synovec Tomáš Pergl k ní uvádí:  „Byla to první písnička, kterou v životě napsal! Její nápěv ho napadl, když čekal ve Starých Splavech na vlak a představoval si rytmus jeho kol, jedoucích přes pražce..." Písničku vydal R. A. Dvorský a sám se svým orchestrem nahrál a nazpíval. Lepší entrée do světa populární hudby si mladý autor nemohl přát. Dodejme, že píseň později zakázali jak nacisté, tak po roce 1948 komunisté.

Otázku, zda pokračovat ve studiích nebo se dát na hudební kariéru za Korbaře vyřešili němečtí okupanti, když na podzim 1939 zavřeli české vysoké školy. Ještě téhož roku se stal klavíristou v nově ustaveném orchestru Karla Vlacha. Zde se ujal rovněž jako skladatel, který – nadále ve spolupráci s textařem Jaroslavem Moravcem – napsal řadu prvotřídních hitů. První nahrávky v roce 1940 se dočkala píseň Vystavím zeď kolem tebe.

Rok 1940 byl pro autorský tandem Korbař – Moravec bezpochyby tím nejúspěšnějším. Právě v tomto roce jednak spatřil světlo světa fenomenální šlágr Hm, hm, ach ty jsi úžasná. Píseň nahrál a nazpíval v pomalejším a lyričtějším provedení Dvorský, v rychlejším, swingovém aranžmá ji nahrál Vlachův orchestr v podání Arnošta Kavky a Sester Allanových. Šlágr pronikl i do Německa, kde se stal slavný jako Hm, hm, du bist so zauberhaft a dočkal se mnoha nahrávek. V německé verzi se pak stal známý i v dalších nacisty okupovaných zemích.

(Obdobně v Německu tehdy uspěly německé verze písní Hádej, hádej od Jiřího Traxlera a Má láska je jazz od Kamila Běhounka. V dalších letech však už po zásahu nacistického režimu obdobné rozšiřování českých, tj. v očích nacistů rasově méněcenných písní nebylo možné.)

Pokud jde o vznik písně Hm, hm, ach ty jsi úžasná, dochovalo se svědectví samotného skladatele v rozhovoru, který s ním udělal Ivan Rössler:

• Písničku jste napsal s Jaroslavem Moravcem. To je legendární jméno. Jak se vám s tímto autorem spolupracovalo?

"Jaroslav Moravec psal zásadně na hudbu. Nosíval při sobě takový malý notýsek a do něho si zapisoval názvy písní, které ho napadaly. Kdykoliv jsem mu zahrál nějakou melodii, zalistoval v notýsku a řekl: Na tuhletu píseň by se hodil tento název."

• A jak přišel Jaroslav Moravec na název HM, HM? Ten měl také v notýsku?
"Když jsem tuto melodii této písně poprvé Jaroslavu Moravcovi přehrál, sáhl sice po svém notýsku, ale ač ho několikrát prolistoval, a že tam měl dobrých padesát titulů vždy v rezervě, moc mu to nepomohlo. Ovšem okamžitě si uvědomoval, že tam musí být nějaké zvolání: hou, hou nebo něco podobného. Naštěstí však později dostal spásný nápad s tím hm, hm a píseň byla na světě."

• A jak vznikla melodie?

"Jako ostatní moje písničky - u klavíru. Sedával jsem u piana a improvizoval jsem si a z těchto improvizací se mi vždy nějaká melodie vyloupla. Hm, hm jsem napsal jako třiadvacetiletý, tedy v době, kdy jsem o skladatelské profesi nijak neuvažoval. Byl jsem vlastně klavírní samouk. Nicméně melodie tímto prostým a značně prozaickým způsobem vznikla."
• Napsal jste melodii, Jaroslav Moravec napsal text, a jak to bylo dál?
"Písnička Hm, hm měla premiéru na čajích na Střeleckém ostrově v podání orchestru Karla Vlacha, se kterým jsem tehdy jako klavírista hrál. S Vlachem tehdy zpíval Arnošt Kavka a Allanovy sestry, a tak Kavka píseň poprvé uvedl. Současně jsme píseň nabídli nakladateli R. A. Dvorskému, který ji nahrál na desku.

Později ji Dvorský prodal i do Německa, kde ji vydalo jedno mnichovské nakladatelství, a tak se z ní stal evropský šlágr. V Německu ji mimo jiné propagoval i slavný německý pianista Peter Kreuder.

Ovšem když jsem ji přinesl R. A. Dvorskému do nakladatelství, R. A. Dvorský se rozzářil a řekl: Jak vás to napadlo, taková melodie! R. A. Dvorský ihned vycítil, že to bude šlágr. Sám měl tuto písničku velmi rád a měl ji ve svém repertoáru až do konce svého života."

V roce 1940 Korbař s Moravcem napsali ještě dva velké hity: Vlající šátek a Pláče nebe.

Ve stejném roce se Korbař uplatnil ve filmu režiséra Zdeňka Giny Hašlera Okénko do nebe v roli pianisty.

Za neúspěšnější hity z následujících let lze patrně označit: foxtrot Jak se mám seznámit s vámi (1941), cowboyskou píseň Širou rovinou (1941) a bujarý foxtrot Poznáte lehce náš rytmus (1943). Velmi vysokou úroveň měly i ostatní, dnes už zcela zapomenuté písně; pozornosti čtenářů doporučuji zejména následující: Ráj pro nás (1942), Denně vzpomínám (1942), Hudba je můj ideál (1943), Zítra poprvé (1943), Má cigareta hoří (1943), Málo mne znáš (1943). Příjemné na poslech jsou ale i všechny ostatní z té doby.

Nadějné kariéře mladého hudebníka zkřížila cestu rasová politika německých okupantů. Níže citujme jeho vlastní vzpomínky na léta 1943-1945:

„Na jaře roku 1943 se objevil v tehdejším českém fašistickém plátku Árijský boj článek, v němž se poukazovalo na „neudržitelnost“ stavu, kdy míšenec (moje matka byla židovka) může nejen veřejně vystupovat, ale jeho skladby se dokonce hrají i v rozhlase. Nezbývalo mi nic jiného, než zanechat muzikantskou dráhu a hledat si nějaké méně nápadnější zaměstnání. S protekcí se mi „podařilo“ dostat místo pomocného dělníka v tehdejším závodě ČKD Karlín, kde jsem setrval až do září 1944. Pak jsem jako míšenec dostal povolávací lístek do transportu.

Z jízdárny Pražského hradu, kde jsme měli shromaždiště (bylo nás dvě stě – míšenci a árijští manželé židovek), nás odvezli do Kleinsteinu poblíž nynější Wrócławi, kde jsme byli internováni až do ledna 1945. Poté nás odkomandovali do Prahy, internovali na tehdejším Hagiboru a po několika dnech znovu odvezli – tentokrát do Osterode v pohoří Harzu. To bylo, bohudík, naše poslední pracoviště. Přirozeně, že těžká práce s lopatou a krumpáčem, kterou jsem po celou tu dobu musel konat za stálého hladovění, mi jako pianistovi nijak neposloužila. Ruce jsem měl ztvrdlé, prsty neohebné a trvalo to delší dobu, než jsem opět získal potřebnou zběhlost.“

Po válce se vrátil k pianu i ke komponování. Nějaký čas hrál znovu s Vlachovým orchestrem, asi dva roky působil v americké okupační zóně v Německu, kde hrál americkým vojákům, po návratu vystupoval s různými tanečními orchestry mimo jiné v letech 1951–62 v orchestru Ferdinanda Gottwalda v hotelu Alcron.

Pokud jde skladby, v poválečných letech se nejlépe ujala romantická píseň Dárek na památku, která vznikla v neradostném roce 1948 opět ve spolupráci s textařem Jaroslavem Moravcem. Z pera této dvojice lze doporučit též dnes už zcela zapomenutý lyrický slowfox Již se nepotkáme víc z roku 1946.

Od začátku padesátých let, a logicky pak po smrti Jaroslava Moravce (1954), začal spolupracovat s dalšími textaři, zvláště pak s Jaromírem Hořcem, dále např. se Zdeňkem Borovcem nebo Miroslavem Zikánem. Ze  spolupráce s Hořcem vzešla např. píseň Zlatý déšť  (1953) nebo S láskou je celý svět krásný (1953). Hojně se účastnil písničkových soutěží, v padesátých a šedesátých letech velmi populárních (např. Hledáme písničku pro všední den, Písničky na zítra).

V roce 1964 nastoupil do hudebního nakladatelství Panton, kde pak až do svého odchodu do penze v roce 1977 působil jako odpovědný redaktor zábavné hudby. Pamětníci vzpomínají, že v této době pomáhal prosadit se mladým autorům, nezapomínaje na to, jak i jemu pomohl prosadit se R. A. Dvorský, když v roce 1939 vydal jeho Je na západ cesta dlouhá.

I v těchto letech nadále pokračoval v komponování. To připomíná ve svém článku jeho tehdejší spolupracovník z nakladatelství Ivan Štědrý: „Někdy jsem ho zastihnul jakoby v jiném světě – zamyšlený, pobrukoval si melodii. Když zachytil můj pohled, usmál se a řekl: Teď mě právě něco napadlo. Zmizel a pak přinesl na notovém papíře náčrt. Co říkáš tomuhle tématu?“

Skladby od šedesátých do osmdesátých let se vyznačují různorodostí stylů. Vedle běžné soudobé taneční hudby (např. Čtyřlístek) skládal hojně trempské písně (např. Zlaté zvony, Kde lišky dávají dobrou noc), vkročil také do vážné hudby v podobě krátkých přednesových skladeb (např. Valse triste).

V roce 1969 Korbař vystoupil v dokumentu Československé televize o R. A. Dvorském Život plný písniček.

V roce 1977 se autorsky sešel s Ivanem Mládkem. Ten na Korbařovu chytlavou melodii, v níž je cítit autorova zpěvnost ze zlaté swingové éry, napsal text Kráva v mlékárně. Píseň se objevila na legendárním albu Banjo Bandu Na shledanou! (1977). Banjo Band nahrál též německou verzi Die Kuh im Milchgeschäft.

V osmdesátých letech se Korbařovy skladby hrály v médiích málo z důvodu, že jeho blízký spolupracovník Jaromír Hořec se stal politicky nežádoucí osobou. Nežádoucí se opět stala i píseň Je na západ cesta dlouhá jako po roce 1948. Když ji totiž na jednom koncertě v roce 1980 hrál v Lucerně Originální pražský synkopický orchestr, byla nadšeně přijata publikem, které ji demonstrativně sborově zpívalo s hudebníky.

Na tuto událost jednou zavzpomínal i Ondřej Havelka:

".... v roce 1980 jsme hráli na mezinárodním jazzovém festivalu v Praze. Měli jsme úspěšný hodinový blok v Lucerně. V zákulisí tam byli lidé z Pragokoncertu, kteří to pořádali, samí estébáci. Sešli jsme z jeviště a oni řekli: "Můžete přidat", protože Lucerna bouřila. Měli jsme tehdy na repertoáru píseň Je na západ cesta dlouhá. Celkem bezelstně jsme ji měli za typickou hezkou westernovou písničku, ale publikum ji bralo jinak a stal se z ní hit. Zahráli jsme ji tedy jako přídavek, a pak si to odskákali. Měli jsme před zájezdem do Německa, ale oni jednomu z nás nedali pas a nejelo se nikam. Pár let jsme pak měli se zahraničím utrum. Ale za ten hukot v Lucerně to stálo."

Z osobního života víme o Korbařovi to, že bydlel ve vile v kopcích nad Braníkem a že byl vášnivým tenistou, a to až do pozdního věku.

Leopold Korbař se dožil ještě sametové revoluce a prvních polistopadových svobodných voleb. Zemřel však nedlouho poté 2. 9. 1990 v Praze ve věku 73 let.

 

 

Použité zdroje:

I. Štědrý: Za Leopoldem Korbařem, Hudební rozhledy č. 11/1990

J. Kotek, J. Hořec: Kronika české synkopy 2, Praha 1990

I. Rössler: Hm, hm, ach ty jsi úžasná..., Pozitivní noviny, 2009, (www.pozitivni-noviny.cz)

E. Manethová, Leopold Korbar, autor de evergreens de música bailable, 2002 (http://www.radio.cz/es/rubrica/legados/leopold-korbar-autor-de-evergreens-de-musica-bailable)

Český hudební slovník osob a institucí (www.ceskyhudebnislovnik.cz)

Rozhovor HN s Ondřejem Havelkou 2006, Ondřej Havelka: Chtěl jsem probudit opravdové vášně, (http://hn.ihned.cz/c1-18098810-ondrej-havelka-chtel-jsem-probudit-opravdove-vasne)

 

C

C