>>> hlavní stránka * ĉefpaĝo

Umělé jazyky nebývají předmětem vzrušených debat a na novinové stránky se dostávají obvykle přinejlepším v otázkách do křížovek. Většina lidí o nich ví jen tolik, že existují, a nedokáže jmenovat jiný než esperanto. Jde zjevně o téma menšinové, opomíjené,  polozapomenuté – přitom myšlenka, která stála u jejich vzniku (resp. těch z nich, o kterých budeme mluvit), je velmi praktická a lákavá. Jde o  ideu, že lidé budou užívat vedle svých jazyků národních také jeden společný, mezinárodní, který bude sloužit k vzájemnému dorozumění, mírovému soužití a spolupráci národů. K takovému účelu se podle zastánců této myšlenky nehodí žádný národní jazyk, a to nejen proto, že by nemohl být opravdu neutrální a že by jeho mluvčí byli zvýhodněni vůči ostatním, ale také pro svou přirozenou komplikovanost. Právě proto by prý měl být vytvořen jazyk nový, plánovaný, s jednoduchou gramatikou zbavenou všech záludností.

Umělé jazyky vzniklé k naplnění této ideje se v odborné literatuře i v praxi běžně označují jako mezinárodní pomocné. Tento pojem je vhodný pro odlišení od jazyků vytvořených k jiným účelům než k mezinárodní komunikaci -  např. pro účely zábavního průmyslu – Klingon ze seriálu Star Trek, nebo hatmatilky postaviček z Tolkienových příběhů. Budeme-li dále mluvit o umělých jazycích, máme na mysli přirozeně kategorii prve zmíněnou.

Není možné s určitostí říci, kolik takových jazyků v minulosti vzniklo, jisté je, že výsledkem snahy o překonání „babylonského zmatení“ je pozoruhodný nový babylon.  Vzhledem k tomu, že většího ohlasu dosáhlo jen několik málo z těchto projektů, nejsou spekulace o konkrétních číslech příliš důležité. V našem přehledu se samozřejmě budeme věnovat jen těm nejúspěšnějším.

Až do 17. století máme jen málo zpráv o tom, že by se vytvářením univerzálního jazyka někdo zabýval. Zmiňován bývá starověký lékař Lucius Claudius Galenus (2. stol. n.l.) a středověká filosofka Hildegarda z Bingenu (12. stol.),  kteří v tomto směru prováděli jisté pokusy, opravdové počátky širšího zájmu o vytvoření  mezinárodního jazyka jsou spojeny až s obdobím humanismu. V té době se  mezi učenci rozšiřuje jednak zájem o jazyk jako takový, coby prostředek komunikace mezi lidmi a rozvoje vzdělanosti - Francis Bacon jej označuje jako „vehiculum scientiae“- a kdy zároveň začíná výrazně ztrácet své postavení dosavadní univerzální jazyk, latina.  Alespoň okrajově se v tuto dobu otázce mezinárodního jazyka věnuje mnoho známých filosofů a vzdělanců vůbec, od Bacona či Descartesa po Leibnize. Stranou nezůstal ani Jan Amos Komenský, který se nad vytvoření umělého pravidelného jazyka zamýšlel  v jedné z kapitol svého spisu Via Lucis a dále pak v pátém díle své Obecné nápravy věcí lidských. Píše zde:

„… vznikly-li maně tolikeré jazyky pouhým změtením, proč ne třebas i jeden radou a rozumem i opětným napravením čistým a umělým?“

Nový jazyk měl být podle něj snadný k naučení, bez nepravidelností a přitom přesnější a výrazově bohatší než jazyky národní; ty by však neměl nijak potlačoval, sloužil by jen k dorozumění a spolupráci na mezinárodní úrovni.

Podle názorů tehdejších filosofů měl jazyk, coby nástroj vědy a vzdělanosti, sloužit k vědecky přesnému popsání věcí. Do jakých krajností byl tento požadavek někdy prosazován, svědčí případ dvou Komenského současníků z Britských ostrovů, Johna Wilkinse (1614-1672) a George Dalgarna (1626-1687). Oba vytvořili složitý systém kategorií, kde slova označující pojmy měla být zároveň jakýmisi definicemi těchto pojmů. Co se skrývá za touto krkolomnou formulací?

Biskup Wilkins nejprve provedl roztřídění všech pojmů do kategorií, na způsob členění tříd, čeledí atd. v biologii,  potom, vycházeje z tohoto rozdělení, vytvořil dvojici jazyků; písemný, jen pro čtení, založený na obrázkových znacích a druhý, od něj odlišný, pro mluvený projev. V obou případech jde o jakési „kartotéky“, ve kterých je možné se orientovat jen pomocí třídících tabulek. Např. kořen De znamená  (v „mluvené“ verzi) živel. Připojením koncovky nastává upřesnění; např. Deb znamená oheň. Další koncovka slouží k další diferenci; Deba = plamen…

Na systému kategorií postavil své úvahy i skotský učenec George Dalgarno. V literatuře bývá jako příklad jeho členění uváděna kategorie čtyřnohých zvířat. Dostaneme se k nim přes tři rozcestí; n značí živého tvora, připojením η vznikne zvíře, písmenem k se dostaneme ke čtyřnohým zvířatům (nηk). Další koncovky odlišují jednotlivé druhy čtyřnohých - např. nηkη je kůň, nηke osel,  nηka slon atd.

Nalezla-li idea univerzálního jazyka své místo již v úvahách humanistických učenců, není divu, že za osvícenství, v období rozvoje věd a kultu rozumu, se již stala předmětem zájmu širšího okruhu lidí, a zůstala jím i v dalších obdobích. V 18. a zvláště v 19. století se tak objevilo velké množství různorodých návrhů. Můžeme je rozlišit v zásadě na tři skupiny, i když se navzájem  prolínají.  Jde  jednak o pokusy vycházející  z  latiny  popř.  dalších  klasických  jazyků,  dále o ty vypracované na podkladě živých národních jazyků, a konečně o projekty zcela apriorní, od základů uměle vytvořené. 

Příkladem z první skupiny je Carpophorophilus, projekt z roku 1734 od anonymního německého autora. Bývá uváděn jako nejstarší známý propracovanější pokus  o mezinárodní pomocný jazyk v moderním chápání. Pokud jde o druhou kategorii: v okruhu encyklopedistů, od Joachima Faigueta, vzešel roku 1765 projekt Langue nouvelle, s přísně pravidelnou gramatikou a slovní zásobou vycházející z francouzštiny. V podobném duchu pak následovaly návrhy jako Langue universelle (1837/38) nebo  Langue simplifiée (1856), stejně tak vznikaly projekty i na základě němčiny a dalších jazyků, včetně slovanských - především  ruštiny a polštiny.

Pozoruhodným apriorním projektem byl Solresol, který představil roku 1817 Francouz Jean-François Sudre (1787-1862). Slovní zásoba byla založena pouze na solmizačních slabikách, tedy do, re, mi, fa, so, la, si. Např. doredo znamenalo čas, doremi den.  Slova bylo samozřejmě možno zaznamenat v notách a zahrát na hudební nástroj.

Od základního slova se další tvary odvozovaly přízvukem na původním slovu. Např. sirelasi = ustavit, sírelasi = ústava, sirelási = ústavní. Opak se vyjadřoval obrácením pořadí slabik ve slově:  misol = dobro, solmi = zlo.

Sudre, který svému jazyku zasvětil celý život, si získal uznání ve vědeckých kruzích a dokonce obdržel na jedné z pařížských světových výstav vysoké finanční ocenění, Solresolu samotnému to však k rozšíření nijak nepomohlo. Zůstal pouhou kuriozitou, těšící se zájmu úzkého kroužku intelektuálů. Taková byla konečně maximální míra úspěchu všech dosud zmíněných projektů.

Naprostý převrat v dějinách umělých jazyků znamenal Volapük. Tento umělý jazyk je vůbec prvním, který kdy nalezl podstatné množství příznivců a začal se v praxi používat. Roku 1879 návrh představil německý katolický kněz Johann Martin Schleyer (1831-1912), muž znalý mnoha jazyků. Vytvořil jej v naději, že postaví most mezi národy, prostředek komunikace, který pomůže mírovým účelům. Inspirován byl  podle svých slov zjevením       ve snu.

Schleyer si získal několik aktivních „učedníků“, kteří se vášnivě zasazovali o šíření jazyka. Volapük (neboli světová řeč) tak nedlouho po uveřejnění nalezl mnoho příznivců v jižním Německu a Rakousku. Zásluhou nadšených propagátorů, zejména francouzského lingvisty Augusta Kerckhoffa, se jazyk začal šířit ve Francii a pak i v dalších zemích západní Evropy, aby posléze pronikl i  do zámoří. 

V letech 1884 a 1887 volapükisté v Německu uskutečnily první dva kongresy. Na druhém z nich byly založeny tři hlavní orgány hnutí; Světový klub (Volapükaklub Valemik), jakási zastřešující organizace celého hnutí, dále Akademie Volapüku (Kadem Volapüka), a oficiální časopis Volapükabled Zenodik. V následujcích dvou  letech (1887-89) zaznamenalo hnutí největší rozmach. V roce 1887 bylo známo 138 volapükských klubů a 11 časopisů, o dva roky později už existovalo klubů 283  a vycházelo 25 periodik. V této době se hovoří o 100 tisících mluvčích, přičemž optimistické odhady počítají i s číslem vyšším.

Volapük měl zcela pravidelnou gramatiku, ať už jde o časování, skloňování či pravidelnou výslovnost všech písmen. Pomocí předpon a přípon se odvozovala celá řada významů – např. přechýlení na rod ženský se od základního slova utvoří předponou ji- (např. blod = bratr, jiblod = sestra).

Podstatná jména a zájmena se  skloňují ve čtyřech pádech pomocí koncovek –a, -e, -i. Např. slovo fat (= otec)  má pak následující tvary:

Plurál se tvoří jednotně koncovkou –s,  jak je patrno z tabulky. Koncovky jsou pravidelné pro skloňování všech podstatných jmen a zájmen; např. zájmeno ob (=já), pak tedy skloňujeme analogicky (1. ob, 2. oba, 3. obe, 4. obi), přidáme-li koncovku     –s, získáme zájmeno my.

Některé slovní druhy měly charakteristické přípony. Přípona -ik vyjadřuje přídavné jméno (např. gudik = dobrý), přípona –ön pak infinitiv slovesa. Podstatná jména jednotnou koncovku nemají.

Časování je založeno na přidávání předpon a přípon ke kořenu slovesa. Čas pak indikuje předpona, osobu přípona. Ty dohromady vytváří jedno slovo. Jako příklad vezměme sloveso löfön – milovat. Löfob pak znamená miluji, älöfob - miloval jsem, olöfob - budu milovat. Pod vlivem angličtiny je ovšem              ve Volapüku i čas předminulý (i-), předpřítomný (e-) a předbudoucí (u-). Trpný rod tvoří jedno slovo, a to opět pomocí předpon.

Zcela zřejmou nevýhodou, vedle přehnaně širokého spektra mluvnických časů,  byla nesrozumitelnost slov. Slovní zásobu sice Schleyer odvozoval především od angličtiny, němčiny a latiny, ovšem v tak zdeformované podobě, že většinou je nemožné identifikovat předlohy jednotlivých slov. Důvod tkvěl jednak v tom, že Schleyer se snažil tvořit základní slova co nejkratší, nejlépe jedno- nebo dvouslabičná, jednak v tom, že z abecedy vynechal písmeno r a nahradil je l. Značné zastoupení přehlásek ä, ö, ü  dodávalo jazyku ugrofinskou podobu.

Za substantivem flen (přítel) bychom asi sotva hledali jeho anglický vzor friend a německý Freund, bratr -něm. Bruder, angl. brother- pro změnu vyšel jako blod, Rusko jako Lusän. Ze slov postižených prve míněným typem deformace můžeme zmínit blem (problém), blik (republika), kadem (akademie), Täl (Itálie).

Schleyerovu  svéráznou tvorbu  slov ilustruje  i   výčet číslovek 1-10:  bal (1), tel (2), kil (3), fol (4), lul (5), mäl (6), vel (7), jöl (8), zül (9), bals (10).

Na třetím světovém kongresu příznivců Volapüku, který se konal roku 1889 v Paříži se ozvaly mnohé hlasy žádající Schleyera, aby přistoupil na podstatné reformy, směřující k zjednodušení jazyka a zromanizování slovní zásoby. Schleyer ovšem o úpravách odmítl mluvit. Prohlašoval, že coby autor je tím jediným, kdo může o případných změnách rozhodovat.

Hnutí vzápětí upadlo do vnitřní krize. Odštěpilo se mnoho různých frakcí, které začaly vytvářet vlastní modifikace či úplně nové jazyky (Nuvo-Volapük, Spelin, Veltparl, atd.).

Příznivci původního Volapüku rychle odpadávali, významná část z nich přešla k rozmáhajícímu se Esperantu, které se objevilo ještě za volapükské zlaté éry v roce 1887. Během několika let tak první rozšířený umělý jazyk v tichosti zmizel ze scény.

Na samotné Akademii Volapüku byl nakonec roku 1902 dokončen projekt jazyka, který s původním Volapükem neměl mnoho společného. Stal se známý pod názvem Idiom Neutral.  Stejně jako jiné pokusy, vzešlé po roce 1889 z bývalého Schleyerova hnutí, se však ani tento, nejznámější z nich, neujal. 

(Počátkům dějin esperanta se budeme podrobně věnovat v další kapitole, proto je prozatím ponecháme stranou.)

Na světové výstavě v Paříži v roce 1900 se na téma mezinárodního jazyka a komunikace vůbec uskutečnilo několik konferencí. Téhož roku francouzští profesoři Couturat a Leau založili organizaci nazvanou Delegace pro přijetí pomocného mezinárodního jazyka,  jejímiž členy se stali mnozí z účastníků zmíněných konferencí; celkově šlo o stovky osobností soudobé vědy a školství.  Cílem společnosti bylo propagovat myšlenku ustavení umělého pomocného jazyka jako prostředku komunikace mezi národy a samotný výběr tohoto jazyka. Volba měla být podle stanov organizace svěřena Mezinárodnímu svazu akademií. Bylo zřejmé, že kdyby volbu provedla tato asociace, mohlo jít o opravdovou událost, která mohla zapůsobit nejen     ve vědeckých kruzích; situace se však vyvinula jinak. Mezinárodní svaz akademií úkol v roce 1907 odmítl, když označil sám sebe za orgán nekompetentní pro řešení dané otázky. Delegace následně zvolila výbor, který byl složen z lingvistů, filosofů a dalších vědců různých oborů, který měl volbu jazyka provést. Jakýkoli výsledek už nemohl mít takovou váhu, jakou mohlo mít oficiální rozhodnutí akademiků, zástupci různých projektů včetně esperanta ovšem nadále s delegací aktivně spolupracovali. Doplňme, že projektů byla „do soutěže“ předložena celá řada; vedle esperanta a Idiomu Neutral šlo např. o Spokil, Parla, „Modrý jazyk“ aj.  Největší naděje na úspěch si mohli dělat esperantisté, kteří pěstovali již reálně fungující živý jazyk s bohatou kulturou, jehož kvality byly v Delegaci prakticky široce uznávány. Vážně se však debatovalo i o dalších projektech, především o Idiomu Neutral.

Po zdlouhavých a těžkých jednáních výbor rozhodl v zásadě ve prospěch esperanta, s výhradou, že mají být provedeny jisté reformy. Ty byly v průběhu jednání navrhovány uvnitř výboru samotného, především však zapůsobil návrh změn, který byl výboru dodatečně doručen poštou pod názvem Ido. Neznámý autor v návrhu upravoval některé dlouho kritizované prvky v esperantu. Dodatečně se překvapivě zjistilo, že návrh poslal jeden z čelných představitelů esperantského hnutí a zároveň jeho reprezentant v delegaci, Louis de Beaufront.

Jelikož pak v otázce navržených změn nedošlo k dohodě s esperantisty, byl v okruhu lidí kolem výboru na základě Beaufrontových návrhů vypracován nový jazyk, Ido. Jeho příznivci o něm začali mluvit jako o "vylepšeném esperantu." Samotná Delegace po své polovičaté kontroverzní volbě, bez velké slávy ukončila činnost, aniž by se nějak významně zapsala do dějin. Je-li dnes zmiňována, bývá to jen v souvislosti s Idem.

Protože Ido je jen upraveným esperantem, zmíníme se o něm ještě v následující kapitole. Zatím dodejme jen, že navzdory očekávání tvůrců se „idoistům“ nepodařilo přetáhnout významnější část esperantistů na svou stranu, a ačkoli se o Idu následně mluvilo jako o druhém nejrozšířenějším umělém jazyku, počtem příznivců se esperantu nemohlo rovnat. Pokusy o kompromisní sloučení obou jazyků jako Esperantido aj., zůstaly bez odezvy. 

V první polovině 20. století vzniklo ještě několik významnějších samostatných  projektů, které vzbudily větší či menší ohlas. Jedním z nich bylo Latino sine flexione, vytvořené známým italským matematikem Giuseppem Peanem (1858-1932) a publikované v roce 1903. Peano vytvořil jazyk na základě latiny, kterou zbavil, jak sám název napovídá, ohebnosti, tj. skloňování a časování. Slovní zásoba byla částečně doplněna ze soudobých románských jazyků. Úvahy o zjednodušené latině nebyly žádnou novinkou, Peanův pokus se ovšem díky věhlasnosti svého tvůrce stal známým a v literatuře často zmiňovaným.

Latino sine flexione je zajímavé přinejmenším proto, že  ze všech jazyků, zde zmiňovaných, má nejjednodušší gramatiku, osekanou na hranici možností lidského rozumu pochopit smysl textu. Ve své strohosti se podobá čínské mluvnici.

U slov v množném čísle zmizel tvar plurálu, je-li množství vyjádřeno číslovkou. To znamená, že plurál se použije jen tam, kde je to nezbytně nutné.

Např. Otec má syny řekneme Patre habes filios (pl.) 

Otec má tři syny se vyjádří Patre habes tres filio (sg.).

Kdybychom chtěli obě věty přeložit doslovně, museli bychom v prvním případě napsat: otec mít synové, v druhém pak otec mít tři syn. V osekávání gramatických pravidel došel totiž Peano tak daleko, že odstranil skloňování zájmen i různost tvarů sloves. Zůstal jen infinitiv, čas je určen jen příslovečným určením času.  Právě takovýto systém funguje v  čínštině.

Z tohoto nástinu vyplývá, že věta „Včera jsem tě viděl.“ by v Peanově latině měla formu „Včera já vidět ty“.

Latino sine flexione, ač nezaznamenalo větších úspěchů, zůstalo v dějinách oboru další zajímavou kuriozitou.

Jazyk Occidental vytvořil učitel matematiky a fyziky a bývalý námořník Edgar de Wahl, v Estonsku žijící baltský Němec. Tento někdejší příznivec Volapüku a poté esperanta zveřejnil v roce 1922 svůj projekt odvozený ze západoevropských jazyků. Podobal se esperantu svou jednoduchou gramatikou i tím, z  jakých jazyků čerpal, daleko větší důraz však kladl na „přirozenost“, kterou chápal v největším možném připodobnění se národním jazykům. Kvůli tomu se rozdíl od esperanta aj. nečetla všechna písmena vždy stejně, ale např. souhlásky c, g se před samohláskami e, i, y  četly jinak než před a, o, u. To je charakteristické pro všechny románské jazyky, angličtinu a v různé míře i pro ostatní germánské jazyky. Také předpony a přípony, které jsou v esperantu většinou apriorní, nově utvořené, vycházely v Occidentalu mnohem více z jazyků, které byly jeho předlohou. Occidental patřil před druhou světovou válkou k nejrozšířenějším umělým jazykům.

Novial

Roku 1928 se objevil další z projektů, který nelze v našem výčtu coby jeden z nejpozoruhodnějších opomenout. Jeho tvůrcem byl velmi aktivní dánský jazykovědec Otto Jespersen (1860-1943), který se na počátku století účastnil práce ve zmiňované Delegaci pro přijetí pomocného jazyka. Zařadil se tam mezi spolutvůrce Ida a po jistou dobu pak patřil mezi jeho propagátory. Posléze se však rozhodl vytvořit jazyk zcela nový, ve kterém chtěl zcela naplnit své osobní představy.

Jespersen coby nadšený anglista, založil svůj nový projekt do značné míry na angličtině. Novial, jak jej pojmenoval, znamená ústup od snahy o maximální zjednodušení gramatiky a je pro něj charakteristická snaha o „přirozenost“, kterou jsme mohli sledovat u Occidentalu. Podstatná jména, přídavná jména ani infinitivy sloves nemají charakteristickou koncovku, množné číslo u podstatných jmen pak vyjadřuje koncovka -s .

Inspirace angličtinou je dobře patrná u časování sloves. K ilustraci stačí jednoduchý příklad:

 veni = přijít: me veni přicházím, me venid přišel jsem, me vud veni přišel bych, me sal veni přijdu, ale také me ha veni jako předpřítomný a me had veni jako předminulý (zde místo anglického příčestí použit infinitiv). Zde jsou vidět jasné anglické prvky.  Koncovka –d pro minulý čas prostý, sal místo shall (v pozdější úpravě ve místo will).

Slovní zásoba, založená spíše na románských jazycích, představuje v kombinaci s anglickou gramatikou zajímavý hybrid.

Novial si získal omezený okruh příznivců, nicméně v různých pozdějších modifikacích jako Novial Pro nebo Novial 98 přežívá dodnes.

Posledním neopomenutelným milníkem v dějinách umělých jazyků je Interlingua. Kromě toho, že je nejmladším z úspěšnějších projektů, má zřejmě několik dalších primátů. Vznikala dlouhá léta na základě práce širší skupiny lingvistů-profesionálů z nejrůznějších zemí. Základnou byla organizace IALA (International Auxiliary Language Association) – Mezinárodní asociace pro pomocný jazyk,  založená roku 1924. Její cíl byl podobný tomu, který si kdysi vytyčila Delegace, ovšem v tomto případě to byla asociace sama, která si vytvoření vhodného jazyka vzala na starost. Poprvé tak umělý jazyk vznikal na základě letité systematické práce odborníků.

Jazyk byl vytvářen na základě hlavních románských jazyků (španělštiny, francouzštiny, italštiny a portugalštiny) a angličtiny. Vytváření slovní zásoby mělo poměrně přesná pravidla; vybrána měla být pokud možno jen ta slova, která se vyskytovala alespoň ve třech z výchozích jazyků.

Průběh prací byl v poslední době poznamenán vnitřními spory a odchodem některých členů. Závěrečnou redakci nakonec připravil americký lingvista Alexander Gode. Byla uveřejněna v roce 1951.

Interlingua vyniká tím, že je velmi dobře srozumitelná pro každého, kdo zná alespoň jeden románský jazyk (zejména v psané podobě samozřejmě). Díky tomu je použitelná v praxi, v hovoru s lidmi, kteří ji sice neovládají, ale mluví některým románským jazykem.

Ambiciózní vědecký projekt Interlinguy se sice nijak výrazně neprosadil, přesto se zařadil mezi nejrozšířenější z umělých jazyků. Hovoří se o tom, že v současné době jsou na internetu příznivci Interlinguy druzí nejaktivnější po esperantistech. Vypovídá o tom mimo jiné to, že ve známém internetovém vyhledávači Google lze nastavit jako výchozí jazyk z jazyků umělých jednak esperanto, jednak Interlingua.