Rudolf Cortés (vlastním jménem Kraisinger) se narodil 15. března 1921 v Plzni. V roce 1935 přesídlil do Prahy a začal se učit kožešníkem. Mladého Rudolfa však více lákal zpěv a v roce 1940 se stal členem trampského pěveckého kvartetu Zlatá hvězda. (sešel se v něm také s Josefem M. Kamenickým, tou dobou firemním zpěvákem gramofonové společnosti Esta). V té době začal zpívat také s vršovickým pěveckým spolkem "Smetana" a začal studovat základy zpěvu u profesorů Lewitzkého a Vitiče.

V roce 1941 začíná občas vystupovat s tanečním orchestrem Metropolitan a v té přihlašuje se také na konkurs na místo zpěváka do kavárny Vltava. Zdejší populární kapelník Jaroslav Malina hledal nového zpěváka pro svůj orchestr, Rudolf sice zkoušel několik týdnů s orchestrem nový repertoir, ale nakonec se s kapelníkem neshodl. V polovině roku 19451 mu nabídl spolupráci kapelník populárního jazzového orchestru Emil Ludvík a na podzim téhož roku se Cortés stal jeho kmenovým zpěvákem. V té době natočil Rudolf Cortés svou první nahrávku pro firmu Esta, se souborem Zlatá hvězda nahrál píseň Na staré cestě a pro firmu Telefunken natočil společně s J. M. Kamenickým vokály pro slavnou píseň Lili Marlen, kterou zpívala herečka Marlis Ginalská za doprovodu kapely Dolfi Langera. Tehdy začal také používat umělecké jméno Cortés, podle jména své matky, původem z Argentiny, jež se jmenovala Mercedes Cortés.

V té době pokračovala jeho úspěšná kariéra zpěváka v Ludvíkově orchestru, koncem roku s Ludvíkem natočil své první sólové snímky: Daleká cesta a Hvězda mi poví.

V únoru 1942 nahrává další sólové snímky, také s Ludvíkovým orchestrem: Správná žába. Opuštěný dům, Mezi jedním polibkem, Sluší ti smích. Další snímky s názvy Hejno kondorů a Pouhý sen nahrává se studiovým orchestrem S. E. Nováčka. Od začátku roku 1943 do podzimu 1944 byl členem sboru Německého divadla v Moravské Ostravě.

Ale i při tomto působení zpíval také populární hudbu, občas vystupoval i tamějším orchestrem Karla Karpiela, se kterým absolvoval i několik rozhlasových vysílání. Na podzim roku 1944 byl totálně nasazen v Plzni ve Škodových závodech, koncem téhož roku nahrál po dvouleté přestávce další snímky s Nováčkovým orchestrem, písně Jen ten kdo miluje a Neklidná noc. Počátkem roku 1945 nahrál dvě italské písně do Vávrova historického filmu Rozina sebranec, daboval zde Ladislava Boháče, který si zde zahrál jednu z titulních postav. Po skončení války se Cortés vrátil do Prahy a stal se členem Opery 5. května a zároveň začal v kavárně Fénix zpívat s tanečním orchestrem Ladislava Habarta. S orchestrem natočil několik velmi úspěšných písní: Dobrou noc, Zavolá srdce tvé, Volám tě písní svou. Počátkem roku 1946 nastoupil na zkrácenou vojenskou službu a zpíval zde v Armádním uměleckém souboru Víta nejedlého. Po skončení vojny na podzim roku 1946 se stal členem rozhlasového sboru až do podzimu roku 1947. Tehdy začali Voskovec s Werichem připravovat pro Karlínské divadlo muzikál Divotvorný hrnec a Rudolf Cortés se zúčastnil konkursu, který vyhrál a tím také odstartovala i jeho pozdější úspěšná spolupráce s orchestrem Karla Vlacha. V březnu roku 1948 měl Divotvorný hrnec premiéru a Rudolf Cortés exceloval v titulní roli, a krom zpěvu měl možnost prokázat, že je i dobrým divadelním hercem, z této inscenace nahrál na gramofonové desky značky Ultraphon snímky Kdo nemá rád a S čertem si hrát (dueta se Soňou Červenou). V dubnu téhož roku natočil s Vlachovým orchestrem další snímek, slowfox Prázdný kout a brzy na to se stal kmenovým zpěvákem Orchestru Karla Vlacha, kde setrval až do roku 1955. Počátkem roku 1949 nahrál s Allanovými sestrami řadu úspěšných hitů jako Hloupý Honza či Písnička o Číňánkovi. Zvláště druhá píseň se ve své době stala obrovským hitem a přivedla Rudolfa Cortése více do povědomí posluchačů a odstartovala jeho pozdější obrovskou popularitu. Sólově pak exceloval spíše v písních lyrického charakteru, jako byli např. skladby Dnes není všední den, Setkání po letech, Očím snad uvěříš nebo Ani ve snu bych se nenadál. Rok 1949 mu přinesl i další velké hity jako byla skladba Starý mlýn či Marita (společně se sestrami Allanovými).

V listopadu rok u 1949 však začalo politicky přituhovat i na kulturní scéně a samotný Orchestr Karla Vlacha se ocitl v klatbě, bylo mu z oficiálních míst vytýkáno, že reprezentuje úpadkovou západní kulturu a není tedy divu, že mu bylo v té době znemožněno jak rozhlasové vystupování, tak nahrávání na gramodesky. Tím byl postižen také i samotný Rudolf Cortés, jeho největší úspěchy však měly teprve přijít.

Počínaje rokem 1950 nastaly jak Rudolfu Cortésovi, tak i samotnému orchestru Karla Vlacha  krušné časy. V té době totiž probíhala (podle sovětského vzoru) ostrá politická kampaň proti jazzu a jím ovlivněné populární hudbě, která byla označena jako“ hudbu duševní bídy a úpadku“. Koncem roku bylo orchestru Karla Vlacha zakázáno nahrávání rozhlasových pořadů a na příkaz z vyšších míst byly všechny rozhlasové snímky Vlachova orchestru smazány či zničeny. V té době musel Rudolf Cortés dokonce absolvovat hlasovou zkoušku před uměleckou komisí, zda umí zpívat. V té době se mohl věnovat alespoň divadelní činnosti, účinkoval ve hrách karlínského divadla: Marné chytračení, Jedenácté přikázání a Nebe na zemi.

V roce 1951 hrál v hlavní roli ruské operety Akulina, a ve filmu Divotvorný klobouk si mohl zahrát alespoň malou roli. (O rok později sehrál roli zpívajícího dřevorubce ve známé pohádce Pyšná princezna). V té době se také účastnil zájezdů s Vlachovým orchestrem, i když jich bylo velmi poskrovnu. V listopadu roku 1951 se mohl Karel Vlach se svým orchestrem opět vrátit do studií gramofonových závodů, po dvou letech také i Cortés nahrával ve studiu Čs. rozhlasu, kde nazpíval známou píseň Ezop a brabenec (na gramofonových deskách byla ovšem vydána její verze v podání Jana Wericha).

Až v únoru roku 1952 nahrál Cortés s Vlachem řadu snímků pro gramofonové desky a mnohé z nich se brzy po vydání staly okamžitě velkými hity: Prostý lék, Večerní vzpomínka, Kdybych já uměl psát básně, velký úspěch mělo také několik písní autorské trojice Ježek, Voskovec, Werich v nových úpravách. Následovaly další veleúspěšné hity: Dobrou noc (z velmi úspěšné rozhlasové hry Sto dukátů za Juana),  Ty jsi můj anděl strážný či Ranní písnička. V tomtéž roce účinkoval také v dalších hrách na prknech karlínského divadla: Schovávaná na schodech a Lumpacivagabundus.

Roku 1953 si zahrál ještě ve hrách Fidlovačka a Tři mušketýři, poté dal v Karlíně výpověď, a o to více času trávil s Vlachovým orchestrem na zájezdech a dalším nahrávání pro gramodesky. Tehdy nahrál další ohromné hity: Čert ví proč a Nám to nevadí (oba společně s Allanovými sestrami), sólově pak zpíval Zlatý déšť a Tiše den zhasíná.

V dubnu roku 1954 se stejně jako Orchestr Karla Vlacha stal členem Divadla estrády a satiry (v paláci U Nováků a bývalé Osvobozené, později přejmenované na Divadlo ABC), tento rok si zde zahrál a zazpíval ve hře Začínáme maškarádou. Nadále však pokračovala i jeho pěvecká kariéra, mezi nejúspěšnější písně patřily snímky: Kalná řeka (v originále Ol´ Man River s českým textem Jana Wericha) Vzpomínky mě zůstanou a Až budeš má (s Allanovými sestrami) ovšem největšími hity tohoto roku se staly Nelly Gray, Váš dům šel spát, Modré nebe nebo Čím víc tě mám rád (ústřední melodie z francouzského filmu Moulin Rouge).

Ve filmu Z mého života (režie Václav Krška) hrál postavu Dalibora ze Smetanovy stejnojmenné opery (byl ovšem dabován operním zpěvákem Beno Blachutem).

Začátek roku 1955 zahájil Cortés opět účinkováním v Divadle satiry. Hrál hlavní roli v Brdečkově hře Limonádový Joe podle které byl o deset let později natočen stejnojmenný film. (Hlavní roli v tomto filmu však ztvárnil Karel Fiala, Rudolf Cortés si v něm zahrál pouze malou roličku)

Tento rok světa patřily mezi největší Cortésovy úspěchy tyto skladby: Irská ukolébavka, Bílé vánoce, Do starých známých míst či Už bude šest, nebo nová verze písně Očím snad uvěříš.

Následovala další série úspěšných hitů jako Dárek na památku, Pod starou lucernou, Šumění deště (vše nové verze starších hitů, které před ním zpívala Jiřina Salačová), a dále nová verze slavné písně Hm, hm.

V  létě 1956 ještě absolvoval s Vlachem zájezd do tehdejší Německé demokratické republiky a Polska, poté odešel od orchestru Karla Vlacha a navázal spolupráci s Ljubou Hermanovou a nově sestaveným Orchestrem Karla Krautgartnera, následovaly další zájezdy a nahrávání snímků na gramodesky, z nichž jeden z nejúspěšnějších v tomto roce se stal snímek Už to zpívají vrabci na střeše.

V roce 1957 pokračovala jeho spolupráce pro rozhlas, zájezdy a také nahrávání snímků pro desky, úspěchů dosáhly tento rok tyto snímky: Velký a malá (duet s Yvettou Simonovou), Kdybych tě neměl rád (tato píseň zazněla později ve filmu Hvězda jede na jih), Láska bez hádky, V tom je ten vtip a veleúspěšnými se staly jeho nahrávky Kos a švec a Co má být, má být.

V létě 1958 natáčel v tehdejší Jugoslávii režisér Oldřich Lipský hudební komedii Hvězda jede na jih. Ve filmu si Rudolf Cortés zahrál roli zpěváka a zpíval zde mimo jiné písně Zlé fialky, Kdybych tě neměl rád a Směj se dál  (Film byl ovšem uveden do kin až v roce 1964, čímž v mnohém ztratil svoji aktuálnost a zcela zapadl.)

Tento rok  na sebe Cortés upozornil snímky  Růžový pahorek (v originále známá Blueberry Hill s českým textem Jiřího Suchého), Jen ty a já, Nepovídej pohádky, Heřmánek a Točí se svět.

Od roku 1959 se stal členem pražského kabaretu Alhambra, kde zůstal až do roku 1963.

V roce 1959 natočil na desky také písně Přítel soumrak a Slunečná stráň, obě dvě z II. ročníku soutěže Hledáme písničku pro všední den. V roce 1960 s úspěchem účinkoval na Slovensku v Tatra revue. O rok později získala skladba Dejte mi vodu v jeho podání třetí místo v III. ročníku soutěže Hledáme písničku pro všední den.

Přibližně na počátku šedesátých let se situace na poli populární hudby (u nás reprezentovaná hlavně hudbou swingového typu) začala pomalu, ale jistě měnit, ať již to bylo postupným politickým „táním“, nebo také i vlivem nových modernějších trendů v populární hudbě, které do ní postupně pronikaly.

Rudolf Cortés dále pokračoval v zájezdové a koncertní činnosti po republice, také se občas objevil v TV hudebních pořadech, jako byly např. Babiččina krabička, či Revue pro banjo.

Rovněž účinkoval v hudebních soutěžích, jako byly Písničky na zítra či Hádej, hádej hadači. V roce 1964 si zahrál role ve filmech Kdyby 1000 klarinetů a Limonádový Joe. V dalších letech se více věnoval zájezdové činnosti, při níž vystupoval mimo jiné v Rakousku, Mongolsku, či bývalém SSSR. .

V průběhu roku 1968 měl premiéru v Hudebním divadle v Karlíně muzikál Muž jménem La Mancha, ve kterém Rudolf Cortés měl svůj comeback. Do konce roku pak vystupoval ve Vídni, na počátku roku 1969 se vrátil zpět do tehdejšího Československa.

Soutěže Bratislavská lýra 1972 se účastnil s písní Maliarka a také natočil své první LP s názvem Setkání po letech, které obsahovalo nové verze jeho starších hitů.

V  hudební komedii Romance za korunu (režie Ladislav Rychman; 1975) si zahrál sám sebe a také zazpíval píseň Nejmíň stárne klaun.

V roce 1978 byl jmenován zasloužilým umělcem. O rok později natočil své druhé a poslední LP desku s názvem Poslouchej. V té době se u něho bohužel začala projevovat dlouhá a těžká nemoc, která ho vyřadila z další umělecké činnosti. Zemřel 12. 12. 1986.

Rudolf Cortés patřil ve své době k nejvýraznějším interpretům v historii naší populární hudby, byl jedním z nejproduktivnějších zpěváků, natočil za svoji kariéru několik stovek snímků jak na gramofonové desky, tak i pro rozhlas či televizi. V padesátých letech zaujímal ve světě naší pop-music takřka výsadní postavení a ovlivnil celou řadu svých současníků a následovníků (zvláště zpěváky jako byli Jiří Popper, Richard Adam, Jiří Vašíček či Milan Chladil).